Šubříci

V roce 2008 jsme se rozhodli strávit letní dovolenou v tuzemsku. Vybrali jsme si lokalitu, kde jsme ještě nebyli (to nebylo tak těžký, nebyli jsme skoro nikde) a která by byla něčím zajímavá. Jelikož Jirka má rád dobrá moravská vína, bylo jasno - jede se na Moravu! Zajistili jsme si penzion přímo v Mikulově, odkud se dá jezdit na různé výlety. Samozřejmě že kola jsme si brali s sebou.
Navštívili jsme tam spoustu zajímavých míst (Lednici, Valtice), jezdili jsme na kolech po místních cyklostezkách, které jsou poměrně rovinaté, což vyhovuje hlavně Zuzce. Vyjímku tvoří Mikulov, který leží na kopci, takže začátek vyjížďky je z kopce, horší je to na konci. Nejoblíbenější zastávkou na našich cyklovýletech byl stánek u Sedlece, kde nalévali kvalitní vína. Ochutnali jsme jich celkem dost a našli jsme tam i něco pro Zuzku, která je v tomto ohledu dost vybíravá (pije jen sladká vína, tedy ta nejkvalitnější - výběry z hroznů, výběry z bobulí, slámové...) Od Sedlece bývala cesta na kole veselejší, jen nohám to moc neprospívalo, nějak nám po tom vínu ztěžkly a nechtělo se jim šlapat. Zuzka zvládla dvě cyklotůry za ten týden, co jsme tam byli, přičemž jedna z nich byla dlouhá 35 km a to je velmi slušný výkon. Já (Jirka) jsem si jednou vyrazil na kolo sám, abych se trochu protáhnul. Jelikož jsme byli na hranicích s Rakouskem, naplánoval jsem si trasu po frekventované rakouské cyklostezce. Až na přechod bylo všechno v pořádku. Problém nastal teprve v prvním Rakouském městečku, kde najednou zmizely všechny ukazatele a všechno bylo v nějakým divným jazyce. Tak jsem intuitivně zahnul na jakousi cyklostezku, která by mohla vést požadovaným směrem. Vyjel jsem nad městečko, kde byly dokonce i ukazatele v češtině, takže jsem se za pomoci mapy zase trochu chytil a nabral jsem správný směr (trochu jsem si proti původnímu plánu zajel). Pak přišlo další městečko a situace se opakovala. Jak sem tam tak koukal do mapy, zastavil se u mě místní stařík na kole a začal mi náruživě vykládat, kudy bych měl jet. Nerozuměl sem mu nic, takže jsem to odhadnul a prostě jsem jel směrem, kde se dalo očekávat, že leží Mikulov. Chvíli to vypadalo, že jsem se trefil, ale pak se to zase nějak zvrtlo a najednou jsem byl u cedulí upozorňujících na státní hranici. Rozhodl jsem se, že ji prostě v lese přejedu. Tak sem to valil polema podél hranice, ale všude bylo buď neprostupné houští, nebo rozbahněné potoky. Nakonec jsem to vzdal a namířil jsem si to na hlavní silnici, která vedla z Rakouska přes přechod do Mikulova. To už jsem toho měl fyzicky celkem dost a Mikulov je jeden velkej kopec. Do penzionu jsem se doplazil z posledních sil - takže jsem si to opravdu užil :-).
Další zajímavou zkušeností byl výlet na koních místními vinicemi. Na to se Zuka moc těšila, protože na koních ona jezdí opravdu moc ráda. Jeli jsme ještě s dalším párem a paní vedoucí. Bylo to moc fajn i když nás koně moc neposlouchaly a co chvíli se zastavovaly a chtěly něco sežrat a nebo se prostě jen loudaly. Všechnu snahu jsme vynaložili na to, abysme aspoň trochu jeli, v některých případech abysme jeli požadovaným směrem. Jirkova klisna, která se jmenovala Loritka, cestou dokonce nezakrytě prděla, takže pak za ní už nikdo nechtěl jet. Byli jsme v sedle asi hodinu a úplně nám to stačilo. Večer jsme se divili, od čeho že nás to tak divně bolej nohy, ale to už prostě ke koníkům patří (a to jsme neklusali, o cválání ani nemluvě).
Objevili jsme i vyhlášené vinařství Kovacs v Novosedlech kousek od Mikulova, kde jsme se několikrát zastavili. Dávají zde zdarma ochutnávky vín, takže jsme si mohli vybrat opravdu to, co nám chutnalo. Lépe řečeno - ochutnával jen Jirka, Zuzka pak musela řídit do Mikulova (aspoň si to zas jednou vyzkoušela). Nakoupili jsme tady spoustu dobrého vínečka.
Další atrakcí byl zámek Lednice a vyhlášený zámecký park. Tam jsme byli dokonce dvakrát, protože se to najednou nedalo všechno stihnout. Navštívili jsme tam i ornitology, kteří předváděli dravé ptáky - zajímavá podívaná. Samotný zámecký park byl krásný, ale nechtěli bysme mít tak velkou zahradu. Než jsme to obešli, měli jsme nožičky celé uťapané.

Celkově jsme si to moc užívali a kromě občasného sportu jsme jen lenošili, chodili do hospod na jídlo a do sklípnů a do vináren na vínečko. Bylo to moc příjemné, jen příště bysme asi dali přednost dovolené s některými dobrými známými. Tak uvidíme, jak se nám vydaří příští dovolená.