Šubříci

Letos jsme strávili dovolenou s našimi dobrými kamarády: S Pelantíkama (s nima už je to taková tradice) a s Holáskama (s těma jsme ještě nikde nebyli, tak jsme se na to moc těšili).
14 dní před odjezdem začaly ty správné přípravy. Sešli jsme se všechny tři páry a plánovali jsme. Domluvili jsme bydlení a program - pojedeme nejdříve k moři a cestou zpátky navštívíme národní parky Krka a Plitvická jezera, které se vyznačují spoustou vodopádů. Situaci trochu komplikovalo Holikovo vystoupení s Frýdlantskýma dramatikama, kteří hráli večer v sobotu někde u Ostravy. Domluvili jsme sraz na hranicích s Rakouskem v Mikulově okolo jedenácté večer, přičemž Holici měli jet do Chorvatska rovnou z Ostravské štace.
Cesta do chorvatska byla celkem v pohodě a vzhledem k tomu, že jsme jeli v noci ze soboty na neděli, nebyl ani moc husý provoz. K ránu jsme před hranicema Rakouska se Slovinskem sjeli z dálnice s cílem na chvíli to někde zalomit a pokračovat po svítání. Po chvilce hledání jsme objevili travnatou cestu se spoustou komárů a usoudili jsme, že je to to pravé místo. Holici odvážně vytáhli karimatky a spacáky a chrupali vedle auta. My sme si mezi tu komáří havět netroufli, tak jsme podřimovali v autě. Během dvou hodin, kdy se rozednilo a obdrželi jsme i dostatečné množství štípanců od komářích sosáků, jsme dostatečně odpočatí pokračovali v cestě. Teď nás čekala ta zajímavější část cesty, prtože Slovinsko jsme se rozhodli bojkotovat a nejet po dálnici, jelikož dálniční známka stála 15 Euro a to jen na jednu cestu. Do Mariboru to bylo v pohodě, průjezd Mariborem jsme kupodivu taky trefili, ale u Ptuje nás čekal zákaz vjezdu na starou silnici a všechno to hnali na nový kousek dálnice. Nedalo se nic dělat, odbočili jsme na východ na jiný hraniční přechod s Chorvatskem. Znamenalo to ovšem podstatné zdržení, protože ve Slovinsku jsou vesnice neuvěřitelně dlouhé a většinou navazuje jedna na druhou. Alespoň násvy vesnic nás pobavily, nejpopulárnější byl "Sračinec". Na dálnici v Chorvatsku už bylo zase všechno v pohodě. Nejzajímavjejší bylo sledovat Holika, jak se svým Renoltíkem (kterému se u Holásků říká Renďa) na dálnici závodí s dvoulitrovýma Audinama. Většinou to probíhalo tak, že Holik začal předjíždět, pak přišel kopeček, Renďovi došel dech, mezitím my už jsme byli nacpaní za Renďou a audinu zezadu dojel pomalejší pruh, takže jsme totálně zablokovali dálnici, dokud kopec neskončil a Renďa se zase nerozjel.
Ubytování v Živogošce jsme našli celkem bez většího bloudění. Apartmány byly super, ale jeden byl dost špatně odhlučněn - mezi postelí a ulicí byly jen jedny dveře se skleněnou výplní. Tak jsme trochu vyvolali pozdvižení, když jsme tento jeden apartmán odmítli a vydali se hledat po městečku jiné ubytování. Je přece krize, takže toho tady musí být spousta volného, ne? Zjistili jsme, že krize je jen mediální strašák, všude bylo plno, nebo to za moc nestálo, takže nám nakonec nezbylo nic jiného, než odmítnutý apartmán přeci jen vzít. Nakonec to v něm docela šlo. Pan domácí Dado se ukázal jako arogantní a manipulativní náfuka, takže s náma už pak moc nemluvil, což nám bylo stejně jedno. Bydleli jsme asi 30m od moře a od pláže, takže ideální.
Každý den jsme se scházeli všichni na terase dvouložnicového apartmánu a tam jsme společně snídali, obědvali i večeřeli, holky měli jídla rozdělená a pokaždé vařil někdo jiný - no prostě jsme se skvěle doplňovali. Hned první večer jsme vyzkoušeli místní pivo Karlovačko - docela se to dalo pít.

První den jsme samozřejmě museli do moře. Sice jsme se namazali (proti slunci), ale stejně jsme se se Zuzkou spálili. Ostatní kupodivu ne. Takže zbytek týdne jsme se před sluncem spíš schovávali. Do moře jsme chodili ráno, přes poledne jsme byli zalezlí a vylejzali jsme až večer, kdy už nebylo tak intenzivní slunce. Objevili jsme malé neoficiální pláže, kde bylo podstatně méně lidí a tam jsme se chodili koupat. Hlavně jsme šnorchlovali, to nás bavilo nejvíc. Občas jsme vyjeli i někam do okolí, Nejvydařenější byl výlet na Bačinská jezera (kde jsme se taky koupali, i když jsme byli jediní) a výlet na horu svatého Jury. Tato hora má přes 1700 m nad mořem a dá se vyjet až nahoru autem.Přes drobné bloudění jsme to nakonec našli, ale dostali jsme se jen k úpatí hory. Tam nás zastavila závora s nějakým uniformovaným panákem, který za každou osobu vybíral 35 veverek (Chorvatských kun). Kromě toho jsme trochu pocenili vzdálenost od Živogošce k hoře, takže jsme tam přijeli už se západem slunce a stejně by nás tam nepustili. Tak jsme alespoň vyfotili slunce zapadající do moře.

V sobotu ráno jsme se sbalili a odjeli jsme směr NP Krka. Sobota je ten nejhorší den na cestování, který jsme si mohli vybrat. Všichni odjížděj z Chorvatska pryč a z druhé strany se zase valí do Chorvatska mořechtiví tůristé. Takže jsme si užili asi hodinové zácpy ještě než jsme se dostali na dálnici. Pak už to celkem šlo. Kolem jedné hodiny jsme už byli na parkovišti na Krce. Prošli jsme městečkem a lodí, která rozhodně nejezdí podle jízdního řádu, jsme se odpravili k vodopádům. Tam jsme se vykoupali u vodopádu a osvěžení jsme pokračovali dál. Vodopády bylo něco nového, tak sme se pohybovali jen hlemýždím tempem, protože jsme s Holikem pořád něco fotili - většinou vodopád, případně něco s vodopádem. Protože jsme byli trochu omezení časem, museli jsme druhou půlku vodopádů vzít poklusem. Ještě že je tento NP tak malý! Hodlali jsme totiž ještě za světla dorazit do kempu u Plitvických jezer a tam přespat pod stanem. A protože jsme neměli jistotu, do kdy budou na recepci v kempu, trochu jsme spěchali. Jen Holici byli v pohodě a důkladně prolezli celou Krku, protože se jim do kempu nechtělo, radši prý přespí s medvědama někde v divočině.
Cesta do Plitviček celkem odsejpala, takže do kempu jsme dorazili jseště před setměním. Trochu nás zarazila cena - za 4 lidi, stan a auto jsme zaplatili něco přes litr (českých), což si odporovalo s informacema z internetu, kde se tento kemp v diskuzích označoval za poměrně levný. No zkousli jsme to. Našli jsme trochu rovný plácek a postavili dva stany. Pak už jen večeře a spinkat.
Druhý den nám přijeli Holásci naproti ke kempu. Byli tam už nechutně brzo, skoro jsme se ani nestihli nasnídat. Evidentně neměli v divočině s medvědama a hlavně dupajícíma, funícíma a mlaskajícíma Chorvatskýma ježkama tak klidné spaní jako my (i když v noci v kempu ječela nějaká ženská, podle hlasu ji někdo vraždil).
Společně jsme dojeli k Plitvickým jezerům. Byli jsme tam celkem brzy, takže se mám podařilo nalézt místo na neplaceném parkovišti, jinak tam za auto vybírali asi 100 veverek. Na Plitvických jezerech se točil Poklad na stříbrném jezeře, kdyby to náhodou někdo nevěděl. Příroda je tam opravdu krásná, je to v podstatě kaskáda jezer s vodopády. Voda je tam nádherně průzračná a taková do modra. Koupání je tam zakázané, jinak by se z té modré stala asi jiná barva. Fotili jsme opět hlavně vodopády, takže kolem oběda už jsme byli převodopádovaní.  Zhruba uprostřed cesty jsme narazili na hnízdo bufetů s weckem, takže jsme se mohli občerstvit i vyprázdnit. Po jednom jezeře jsme se svezli lodí, která byla v rámci vstupenky zdarma. Zuzka už byla na konci putování po vodopádech celá uťapkaná a těšila se na vláček, který nás měl odvézt zpět ke vstupu. Ve stanici vláčku jsme se občerstvili nanukama. Bylo trochu složité je vybrat z tamní bohaté nabídky, jelikož obsluha nám vyjmenovala nadpoloviční většinu těch, které nemají. Tak jsme si radši nechali vyjmenovat ty které mají, ale stejně jsme se při výběru hned do této množiny netrefili. Nakonec jsme to na několikátý pokus zvládli. Cesta vláčkem byla zajímavá, až na to, že byla až příliš kroucená po úzké asfaltce zaříznuté do strmé stráně a pan vlakvedoucí to celkem kalil. No bylo vidět, že to nejede poprvé.
Auto jsme na neplaceném plácku našli, takže jsme mohli vyrazit domů. Byl už večer, takže cesta byla vesměs za tmy. V Zagrebu jsme netrefili správnou dálnici, abysme se dostali na vedlejší přechod a mohli opět objet dálnice ve Slovinsku, což v kombinaci s nastalou tmou a nedostatečnýma informacema o průjezdu Mariboru vedlo k rozhodnutí, že na zpáteční cestu známku přes Slovinsko koupíme, čímž si ušetříme čas i nervy (peníze už zas tolik ne). Průjezd přes Slovinsko byl tím pádem celkem rychlý a pak už jsme uháněli po rakouských dálnicích. Za Vídní už toho Holásci měli dost (za to můžou ti Chorvatští ježci, co je nenechali vyspat!), tak jsme v jedné vesnici ještě před hranicema s Čechama zastavili na parkovišti na benzínce a tři hodinky jsme chrupali. Petře bylo nějak blivno, tak tam courala po benzínce a Zuzka ze solidarity s ní. Brzy ráno jsme pokračovali, cesta odsejpala a kolem poledne jsme už byli v Liberci.
Tím naše dovolená skončila. Moc jsme si ji užili a asi bysme v Chorvatsku vydrželi i dýl, ale Honza a Lukáš už prostě neměli dovolenou. Dovolená by měla být aspoň měsíc!