Dostali jsme Zuzanku!
28. 10. 2009
Jak to s náma začalo už víte, případně si to můžete přečíst v rubrice "Life story". Ale jak to bylo dál?
Protože se nám stále nedařilo otěhotnět a doktoři prakticky pro nás neměli řešení, rozhodli jsme se pro adopci. Nebylo to jednoduché rozhodování, ale nakonec jsme do toho šli. Minulý rok na podzim jsme absolvovali přípravný kurz a na jaře jsme byli zařazeni do registru žadatelů. Jak jsme byli nedočkaví, volali jsme hned na jaře, jak to s náma vypadá. Byli jsme pochváleni, že máme zájem, ale abysme se ozvali až začátkem října. Ozvali jsme se tedy začátkem října, ale situace nebyla zrovna růžová. Paní říkala, že dětí je málo a žadatelů o adopci moc, abysme se ozvali za půl roku a tak za rok že by to mohlo dopadnout. Když už jsme se s touto negativní zprávou konečně smířili, stalo se něco naprosto neočekávaného: Asi čtrnáct dní na to, co jsme mluvili s paní sociální pracovnicí (která nás má na starosti), nám tato paní volala, že jsme byli vybráni jako vhodní rodiče pro malou dvouměsíční holčičku. Emoce začaly lítat nahoru a dolu (hlavně u Zuzky). Tuto informaci jsme dostali v pondělí 19.10.2009. Hned druhý den jsme si zařídili se Zuzkou dovolenou a jeli jsme se na malou podívat do kojeneckého ústavu (je mimoliberecká). Anamnéza byla natolik úžasná, že jsme ani neměli o čem přemýšlet. Holčička se jmenuje Zuzanka a je moc krásná. Hned jsme si ji sami nakrmili a pak nám usnula v náručí. Nemohli jsme se od tamtu utrhnout, vůbec jsme ji tam nechtěli nechat, ale musely se k tomu vyřídit ještě nějaké papíry, aby nám ji dali. Kromě toho jsem měl v sobotu zajiš'tovat svatbu pro kamaráda - byl jsem nominován na správce svatby, což obnáší od pátku do neděle spoustu práce. Vůbec se mi to nehodilo, ale už jsem to nechtěl odříct, bylo to rozjeté v poměrně pokročilém stadiu.
Se sociálníma pracovnicema jsme dohodli převzetí malé Zuzanky na úterý 27.10. Do té doby jsme museli sehnat úplně všechno. Podstatnou část jsme si půjčili od lidí z našeho sboru - to je výhoda mít tak velkou rodinu, že?
Do úterka to uteklo hodně rychle, taky díky té sobotní svatbě a práci kolem ní. V úterý ráno jsme vyřídili papíry na městském úřadu, aby nám Zuzanku dali a po obědě jsme si ji už vezli domů. Měli jsme hroznou radost a zároveň jsme se trochu obávali toho, jak to zvládneme.
Když jsme Zuzanku přivezli domů, přišli se na ní podívat dědečkové a babičky, takže bylo docela rušno. Večer už byl ale klid, Zuzanka se napapala a od 10 večer do 6 do rána spala. My se Zuzkou jsme se zas tak dobře nevyspali, byli jsme ze Zuzanky celí vyvalení a tak jsme každou chvíli vstávali a kontrolovali jsme jí. Jestli bude takhle spát pořád, tak je to zlatý dítě.
Protože se nám stále nedařilo otěhotnět a doktoři prakticky pro nás neměli řešení, rozhodli jsme se pro adopci. Nebylo to jednoduché rozhodování, ale nakonec jsme do toho šli. Minulý rok na podzim jsme absolvovali přípravný kurz a na jaře jsme byli zařazeni do registru žadatelů. Jak jsme byli nedočkaví, volali jsme hned na jaře, jak to s náma vypadá. Byli jsme pochváleni, že máme zájem, ale abysme se ozvali až začátkem října. Ozvali jsme se tedy začátkem října, ale situace nebyla zrovna růžová. Paní říkala, že dětí je málo a žadatelů o adopci moc, abysme se ozvali za půl roku a tak za rok že by to mohlo dopadnout. Když už jsme se s touto negativní zprávou konečně smířili, stalo se něco naprosto neočekávaného: Asi čtrnáct dní na to, co jsme mluvili s paní sociální pracovnicí (která nás má na starosti), nám tato paní volala, že jsme byli vybráni jako vhodní rodiče pro malou dvouměsíční holčičku. Emoce začaly lítat nahoru a dolu (hlavně u Zuzky). Tuto informaci jsme dostali v pondělí 19.10.2009. Hned druhý den jsme si zařídili se Zuzkou dovolenou a jeli jsme se na malou podívat do kojeneckého ústavu (je mimoliberecká). Anamnéza byla natolik úžasná, že jsme ani neměli o čem přemýšlet. Holčička se jmenuje Zuzanka a je moc krásná. Hned jsme si ji sami nakrmili a pak nám usnula v náručí. Nemohli jsme se od tamtu utrhnout, vůbec jsme ji tam nechtěli nechat, ale musely se k tomu vyřídit ještě nějaké papíry, aby nám ji dali. Kromě toho jsem měl v sobotu zajiš'tovat svatbu pro kamaráda - byl jsem nominován na správce svatby, což obnáší od pátku do neděle spoustu práce. Vůbec se mi to nehodilo, ale už jsem to nechtěl odříct, bylo to rozjeté v poměrně pokročilém stadiu.
Se sociálníma pracovnicema jsme dohodli převzetí malé Zuzanky na úterý 27.10. Do té doby jsme museli sehnat úplně všechno. Podstatnou část jsme si půjčili od lidí z našeho sboru - to je výhoda mít tak velkou rodinu, že?
Do úterka to uteklo hodně rychle, taky díky té sobotní svatbě a práci kolem ní. V úterý ráno jsme vyřídili papíry na městském úřadu, aby nám Zuzanku dali a po obědě jsme si ji už vezli domů. Měli jsme hroznou radost a zároveň jsme se trochu obávali toho, jak to zvládneme.
Když jsme Zuzanku přivezli domů, přišli se na ní podívat dědečkové a babičky, takže bylo docela rušno. Večer už byl ale klid, Zuzanka se napapala a od 10 večer do 6 do rána spala. My se Zuzkou jsme se zas tak dobře nevyspali, byli jsme ze Zuzanky celí vyvalení a tak jsme každou chvíli vstávali a kontrolovali jsme jí. Jestli bude takhle spát pořád, tak je to zlatý dítě.
Náhledy fotografií ze složky Zuzanka - jak jsme jí přivezli domů
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář